O archivu

V počáteční fázi bylo do archivu Veslovech.cz zařazeno 85 kratších zvukových nahrávek pořízených v 31 různých obcích České republiky. Nejstarší nahrávky byly pořízeny v 60. letech 20. století, nejnovější v roce 2022 během terénních výzkumů podpořených výzkumným programem Strategie AV21. Jde o jedinečné záznamy, jinde dosud nezveřejněné. Nahrávky jsou různorodé co do kvality záznamu, obsahu i jazyka. Liší se také délkou – nejkratší záznam má stopáž pouhých 19 vteřin (záznam ze Syrovic BO na téma ukrývání ve sklepě), nejdelší pak 3 minuty 56 sekund (nahrávka z Hluchova PV s názvem Neslavné pronásledování Němců). Čistý čas nahrávky však příliš nevypovídá o vlastnostech samotné promluvy – každý mluvčí hovoří jiným tempem a využívá odlišného počtu pauz. Nahrávky mají zpravidla charakter nepřipraveného monologu, výjimečně narušovaného vstupem nahrávající osoby, spíše ojediněle jde o dialog více nahrávaných osob.
Vytvoření archivu Veslovech.cz předcházel výběr tematicky odpovídajících nahrávek ze všech zvukových záznamů uložených v AZZNP, dále kontrola těchto nahrávek z hlediska jejich technického stavu a vyloučení nenávratně poškozených záznamů z dalšího zpracování. Zvolené nahrávky, respektive jejich úseky odpovídající výzkumnému záměru, byly předány k přepisu externistům. Z vyhotovených přepisů byly po kontrole odborným pracovníkem vybrány reprezentativní promluvy určené ke zpřístupnění online; při jejich volbě se přihlíželo k hledisku tematickému (obsahovému), zeměpisnému a jazykovému. Před samotným zveřejněním prošly tyto kratší textové úseky další, dvoukolovou kontrolou. K nahrávkám, které bylo nutno sestříhat na délku požadovaných sekvencí, byla připojena popisná metadata, konkrétně název lokality, v níž byl záznam pořízen, nářeční oblast, rok pořízení nahrávky, pohlaví informátora a rok jeho narození (byly-li tyto údaje ve zdrojovém archivu uvedeny; pokud u nahrávky nevystupuje rok jejího vzniku, pak byla pořízena v 1. fázi AZZNP, tedy v rozmezí let 1964–1972). Přepisy byly též doplněny o vysvětlivky méně známých jazykových zvláštností, zpravidla nářečního charakteru, a o drobné poznámky k některým reáliím. Z naznačených kroků lze vytušit nesmírnou náročnost celého projektu.
Zvukový archiv Veslovech.cz představuje pouhý střípek z celkového množství záznamů, které jsou součástí AZZNP. I z toho důvodu je naším cílem zde prezentovaný archiv nadále rozšiřovat. Věříme, že se dočká kladného přijetí u široké veřejnosti, která ocení nejen jazykovou stránku zdokumentovaných promluv, ale také obsah sdělení, jehož zajímavost, závažnost a aktuálnost je bezesporná.

Prostřednictvím vzpomínek prostých lidí z nejstarší generace, tedy nikoliv historiků a jiných odborníků zabývajících se tzv. velkými dějinami, se do popředí dostávají osudy jednotlivců, kteří byli nuceni čelit různým životním krizím, zejména těm válečným. V tomto ohledu lze vydělit dva základní typy vyprávění – jednak jsou to vzpomínky mužů, kteří prožili válečná léta přímo na frontě (popř. částečně v zajetí), jednak vyprávění žen, které sice neprošly přímo boji, přesto je válka také citelně zasáhla.
Nejstarší vzpomínka obsažená v archivu Veslovech.cz se váže k prusko-rakousko-italské válce, tedy k roku 1866. Jde sice o vzpomínku zprostředkovanou, kdy vnuk reprodukuje vyprávění již zemřelého dědečka, bývalého rakousko-uherského vojáka, jeho podání je však překvapivě detailní a barvité (srov. některé popisné pasáže: uš se valili mraki italskího vojska, začali hřmíd ďela, padať ti ďelovi ráni Světlá pod Ještědem LI /Hoření Paseky/; hlavi, nohi, ruce, vnitřnosťi, kref, hluk, br, řvaňi, nadáfki, prozbi. Meziťim koňe, bu, teda umirající koňe, to řvaňi tech koňi. Do toho ti, ti ráni s ťech pušek. A ti komanda, forvet, forvet po ňemecku tamtéž). Historky z fronty v rodině kolovaly z generace na generaci, přičemž lze očekávat, že některé vzpomínky postupně vybledly, a tak byly porůznu přibarvovány a konkretizovány. Vznikl tak originální odraz válečných zážitků, jak je zprvu popisoval samotný proživatel a jak je pak interpretovali a přetvářeli jeho potomci. Další nahrávky se dotýkají první a druhé světové války, též osvobození, konkrétně roku 1945, a událostí bezprostředně následujících. Některé výpovědi nelze jednoznačně přiřadit k odpovídajícímu světovému konfliktu; informátoři mnohdy hovoří pouze o válce bez bližšího určení, jindy rozlišují tzv. světovou a německou válku (no, prožila sem obje válki, jak svjetovó, tak tu ňemeckó Prostějov PV; pak nastala svjetová válka Dolany NA).
Jiné mužské promluvy na dané téma jsou naopak uvedeny časovým údajem vojenského odvodu, a to konkrétním rokem nebo stářím (jednadvacátího února náz zavolali do Znojma g devjetadevadesátímu regementu Šakvice BV; potom sem bil odvedenej, to mňe bilo osumnác let, no a f ťech osumnácťi letech sem šel sloužit jeho Veličenstvu mocnáři rakouskímu Dolany NA). Na tento úvod navazuje výčet peripetií spojených s odchodem na frontu. Někteří vojáci s armádou putovali do cizích zemí, nejčastěji je vzpomínáno na pobyt v Itálii, Polsku a na Ukrajině. Zážitky ze zahraničních bojů jsou mnohdy líčeny do nejmenších podrobností, včetně detailního popisu postupů a ústupů jednotlivými kraji (no a tam sem zas procestoval kus svjeta. Bil sem v dnešňí Jugosláviji, bil sem v Bosňe, bil sem na italskí fronťe Dolany NA; to sme odjeli do Přemišlu a potom o nás Rusi stamottuť vikúřili, to sme odjeli, no, do Noveho Santecu. A potom ale zas tam nás Rusi vikúřili, to sme odjeli do Ťešína, do Sleska. A ti Rusi potom bili u tej Limanovej Ostrožská Lhota UH). V promluvách rezonují všechny útrapy válečného života, mezi nimi nejčastěji nemoci a zranění (včetně rekonvalescence, popř. nenávratné invalidity), zajetí a pobyt v lágru, ztráta kamarádů nebo členů rodiny. Vojáci žili v neustálém strachu a stresu; vypravěči se k tomu sice nepřiznávají přímo, lze to však vyčíst z jejich slov a někdy až obskurních zážitků a zvyklostí (tag za fronte sem spával v*, vobuté. Poňevač mám nohu vadnḁ́, tak sem spával vobuté, protože dibi se neco stalo, já bich se vám aňi nevobul. Tak sem jedna noha spával furt vobuté a druhá bosa Ivaň BI). Opakovaně si vybavují další negativní stránky vojenského života, jako je nedostatek jídla a spánku (radost, no, tam ňic nebilo, tam to bilo, to bila samá bída, samí hlat Vřesovice HO; tak sme tak putowali, pjed dňí bes jakihokolif jídla Kounov ZR), zima (mnoho jih bilo nemocnejch, mnoho vomrzlejch, vostali po cesťe, aňi tam nedošli Světlá pod Ještědem LI /Hoření Paseky/), nevyhovující oděv a obuv (a my jenom po nocich ustupovali. Že to był ale ťešky život, protože v obuvi rospařene ňebyło možne choďit Březová OP) nebo obtěžující hmyz (tam bili fšechni ti svízele. Vo hladu, vo peňezích a ti bílí blechi nás tam koušali dicki Vlachovo Březí PT). Je zřejmé, že o všudypřítomné smrti vypravěči hovoří neradi, a pokud ano, pak jde o strohé konstatování úmrtí bez dalších zbytečných slov. Stejně tak si málokdy vybaví nějakou veselejší příhodu, což je pochopitelné; k takovým patří např. originální příběh o náměsíčném vojákovi, který poskytl zajímavou podívanou pro své druhy i místní obyvatele.
Ženy po odchodu mužů na frontu musely samy pečovat o děti a starší členy domácnosti, také na ně padla starost o celé hospodářství, včetně těžkých prací dříve zastávaných muži (no, toš museli zme se holt starat, abi mňeli ďeťi co jest, no, to vite Prostějov PV). Z vyprávění těchto žen je cítit strach o sebe a zejména o své potomky. Musely se vypořádat s nedostatkem potravin (za válki nebilo aňi chleba Bánov UH; nebilo g dostáňi ňic, bilo to ve válce. Gdipak v opchoďe koupil neco, chleba nebo rohlik, to ňic nebilo g dostáňí Bohdalov ZR), samozásobení bylo mnohdy znemožněno vysokými dodávkami. V případě neplnění dodávek hrozily různé postihy, rovněž nebylo možné dělat zabijačky (zabíjal načerno prase, a Ňemci ho nechale zavřít Nosislav BO). Hrůzu těchto žen lze nejsilněji vnímat z řady vyprávění o ukrývání ve sklepech (tadi je takové velké sklep, tak nḁ́s tam bilo ale tři sta Ivaň BI; štrnázd dňi sme leželi ve sklepách Syrovice BO; moc jich tam padlo, f téch sklepách Syrovice BO; ve sklepje zme bili vlezeňí, tadi pod búdama, tám zme bili f tich kritách Mutěnice HO), popř. v jiných prostorech, např. v lesích nebo ve štolách. V těchto provizorních úkrytech panovaly otřesné podmínky; do malého prostoru se muselo vměstnat co nejvíce lidí, mezi nimi i malé plačící děti nebo nemocní senioři, bylo tu nedýchatelno, přespávalo se na zemi nebo se zřizovala provizorní lůžka (třeba i z necek), docházelo tu dokonce k domácím porodům (a roďili tadi, roďili ve sklepích Syrovice BO). Ukrytí lidé byli někdy nuceni svá stanoviště opustit, a to i v noci za ztížených podmínek (v noci moseli ležački pouťekat s tich lesú, tam to on*, oňi šli vječinou lesem, víte, ťi Rusi a hnali tih Ňemcú tím lesem Mutěnice HO). Obyvatelstvo bylo také hromadně přesunováno do jiných obcí. Všudypřítomný strach byl umocňován zprávami z okolí o těch, kteří během ukrývání přišli o život. Takto vypjatých situací zachycuje náš materiál velké množství. Mezi nimi jsou to i vzpomínky na ukrývání partyzánů, nahodilá setkání s ozbrojenci nebo plenění vojáky po záboru obce. Po odchodu vojáků zůstala většinou spoušť; domy byly zničené (mi sme mňeli jenom rostřílenó střechu, ale tam vedlevá to bilo zňičení moc, sóset Ořechov BI), některé z nich vyhořely se vším, co bylo uvnitř, a to včetně úrody (tam bilo sto osumdesád domú, vihořelo, domú a stodol Nosislav BO). V období válek se prováděly domovní prohlídky (ti Ňemci přišli, kontrolu ďelali, v noci zbóřili, hledali misim aji nekeho a moc jich tam pobrali Prostějov PV), docházelo k zatýkání nevhodných občanů, někteří z nich byli popraveni nebo odvlečeni do koncentračních táborů (mleli načerno pro liďi a ňegdo je ze fsi, ňákej dobrág je udal a tří liďi s tí roďini šli do koncentráku Písek PI). Rozmohlo se udavačství a podezíravost, kdy si nikdo nemohl být jist svým bezpečím (udávali jeden druhiho, jak mohl Prostějov PV; enom třeba mu dali cigareti nebo pjeťikorunu, to fšecko se, to fšecko udal Bechlín LT; on to negdo udál. To bel v misťe nejaké takové prosťe zrátce, keré prosťe udál, že se zabíjalo načerno Nosislav BO). Zcela ojediněle podávají nahrávky uložené v archivu svědectví o pobytu zajatců v obci (fšecki možní pronárodi tadi bəli tenkrát mezi ťima zajatci. Tak sme je tadi mňeli tejden, stále tam bəli ubitovaní. No jo, no, vařili si na faře, no, bəli fšelijakí Soběnov CK) nebo o existenci koncentračních táborů (jeho sin bil právje zavřené f Terezíňe Nosislav BO). Velký prostor ve vzpomínání je naopak věnován osvobození roku 1945, které vyvolávalo jak pocity štěstí a radosti z vytouženého míru, tak obavy. O vojácích Rudé armády totiž kolovaly zvěsti, že holdují alkoholu (každej chťel jenom chlastat a jenom pit a votki dávat manželce Soběnov CK), že v opilosti střílí po civilistech, kradou a znásilňují ženy. Někteří mluvčí dokonce o těchto zločinech, jejichž oběťmi se stali oni sami nebo jejich příbuzní či známí, poskytli přímou výpověď.
Velmi skrovný počet zvukových záznamů odhaluje prožívání válečných útrap tehdejšími dětmi, zvláště mladšího věku. Toto období si v dospělosti již mnohdy nepamatují, popř. představy o něm převzaly od svých rodičů a prarodičů, kteří jim o válce vyprávěli. Některé „válečné děti“, které na dané období vzpomínaly v pokročilém věku, se přiznaly k poválečným traumatům (mám jenom takoví, že sem se strašňe po válce potom bála, bála letadel, náletú Písek PI), jiné je prožily v nevědomosti okolních neštěstí (bili sme krásňe živi. Já aspoň. A ďectví sem mňela nádherní Písek PI).
Vyprávění o konci druhé světové války mnohdy volně přechází k událostem následujícím, které lze rovněž souhrnně označit za období krize, tentokrát poválečné. Mluvčí vzpomínají na postupnou revitalizaci svých příbytků i celých obcí (na dvoře, fšade bordel, tak se to poklizelo Ivaň BI; no tak mi sme to tam mňeli hrozní, hrozní, rozbití, spálení Syrovice BO; ale rozbití na cimprcampr Nosislav BO), na odklízení zbraní a vojenské techniky, mj. aktivních granátů z polí (obával (sem) se na pole. Tam sem sekl, řís, kosá do granáta nebo do mine. No tak čovjek mňél strách. Ale ňic, pře tem se mňe ňic nestalo. Mohu řict, bohuďík, že se ňic nestalo Ivaň BI), na pohřbívání mrtvých vojáků, které místní nacházeli na polích nebo v lesích (dva dňi vedržel jich prosťe pohřbívat na mísťe. Me zme jich třeba hoďile pjet Ňemcú do jednoho hrobo Nosislav BO), na proměnu vrátivších se vojáků (to uš liďi nebili. Že bili šílení, že to bili vúbec jako dravá zvjeř, diš pusťí Světlá pod Ještědem LI /Hoření Paseky/) a zajatců z koncentračních táborů (gdiš přišli, bili zubožení, babička, vona bila drobná, babička malá že*, ženuška taková a vona mňela přes třicet kilo jenom Písek PI), též na příchody nuceně nasazených z nacistického Německa (tak sme šli pješki, osumdesát štiri kilometrú sme šli pješki Bechlín LT). Zřídka je zmíněn i odsun německého obyvatelstva nebo to, jakým způsobem Češi nakládali s Němci, kteří se rozhodli neopustit svůj domov (ta potom tadi musela choďit s tím označeňím „en“ jako a zamňetat ti kobilince po, po, po silňici Hluchov PV). Dalším kritickým bodem se stal převrat v roce 1948, kdy bylo obyvatelstvo nuceno ke vstupu do komunistické strany a dříve soukromí hospodáři do jednotných zemědělských družstev. To neslo vlnu nevole, rozporů a udávání, též vydírání a vyhrožování ze strany národních výborů, členů JZD, nebo dokonce StB (mňel tam na ňej ňegdo pifku, že se nedal jaksi zrou̯na zapsat ke straňe, a tak mu přišli, udali ho a přišlo sem esembé Mistrovice UO; a msťili se, víte? Nesvjedomiťe. Já sem bil třeba drušstevňík, nesmňel sem zabíle*, zabíjet. Vúbec ňe nenechali, diž uš prasata sem mňel vikrmení. A ačkolif sám sem bil potom jako přeceda jé zé dé Čučice BI). Při vzpomínání na tuto dobu se do popředí dostávají také další témata, např. překrucování historie (bili prvňí zachránci jako Američaňi, i diš potom se celí léta mluvilo, že Píseg zachráňili Rusové, coš teda pravda taki nebila Písek PI) nebo zavedení povinné ruštiny do školní výuky (pak se ňemčina samozřejmňe šup, dala prič a mňeli sme rušťinu, kerá bila podle mňe lechká, s toho si ješťe pamatuju takoví fráze hrozní, takoví fráze, rušťinu rači nepřipomínad v dnešňí dobje Písek PI).
Druhým středobodem vyprávění o poválečné krizi se stal rok 1968, respektive sovětská invaze do Československa. Zatímco ve starších nahrávkách z 60. a 70. let minulého století tato témata z pochopitelných důvodů nemohla zaznít, v novějších sběrech je tomu naopak; období komunistické totality je dialektologickým týmem zařazováno mezi zkoumaná témata, přičemž později narození mluvčí o této době hovoří již otevřeněji, beze strachu. Na pozadí velkých dějin tak vystupují dějiny malé, každodenní, propojené s osudy jednotlivých rodin. Příchod ruských vojáků je třeba propojen s vyprávěním o pozdním příjezdu otce z práce, vyvolávající v jeho příbuzných strach. Jindy je to příběh o sousedech, kteří se v této nelehké době uchýlili k emigraci.
Pohnuté životní osudy, které vystupují na světlo, v mluvčích často vyvolají nostalgii, někdy dokonce pláč. Mluvčí při vyprávění totiž krizové situace nejenže popisují, ale také je během tohoto aktu znovu prožívají. Své vzpomínky nejednou uzavírají dovětkem, že by se obdobné události neměly opakovat (no, bilo to strašni ve válku, no, co se dá ďelat. Uš je to prič, tak to jenom zustávaji ti spominki. A čovek aňi na to nechce spominat. Dibi se to mňelo ješťe opakovat, tag bi aňi nechťel rači žit, protože to je strašni Prostějov PV).

Na začátku roku 2022 obletěla celý svět zpráva o začátku ruské invaze na Ukrajině. Pro tento válečný konflikt se vžila pestrá škála názvů, kromě rusko-ukrajinské války se hovoří též o ruské agresi na Ukrajině, agresi Vladimira Putina nebo Putinově válce. Obzvlášť citlivě tato zpráva zasáhla dnes samostatné postsovětské republiky a státy tzv. bývalého východního bloku. Výjimkou nejsou ani obyvatelé České republiky, z nichž někteří mají v živé paměti období totality a vpád ruských vojsk do Československa v roce 1968. Během terénních výzkumů se právě tato krizová událost stala pomyslným můstkem k současné situaci – k její interpretaci, vyjádření obav i názorů ohledně jejího dopadu na život lidí u nás. K samotnému válečnému tématu se během rozhovorů s mluvčími přirozeným způsobem přidružila témata další, jako je nespokojenost s politickou situací v zemi, inflace, nedostatek plynu a dalších komodit, též boj s dezinformacemi a narůst extrémismu, vyvolaný mj. ukrajinskou uprchlickou vlnou.
Při průzkumu daných témat narážel výzkumný tým mnohdy na neochotu ze strany mluvčích; ti totiž raději sdíleli vzpomínky minulých událostí než své postoje k aktuálním dějům. Z toho důvodu bylo nutno otázky pokládat obezřetně, nenápadně a někdy opakovaně. Za tímto účelem byl sestaven soupis návodných otázek, který přikládáme níže; explorátoři byli instruováni, že otázky mají formulovat přirozeně, nikoliv doslovně. Od původního záměru, spočívajícího v postupném probrání všech otázek, bylo záhy upuštěno, neboť to byla pro mluvčí mnohdy nepříjemná situace vzhledem k tabuizovanému tématu. Řízený rozhovor tak byl pokud možno veden v uvolněném, nikoliv direktivním modu, kdy byl zprvu započat klasický nářeční výzkum (s dotazováním se na život v obci, lidové zvyky a obyčeje, regionální pokrmy atd.), posléze se přešlo k tématům současným (třeba neformální otázkou: No a díváte se na zprávy? Co říkáte na to, co se děje na Ukrajině?). V případě odmlky výzkum pokračoval tradičním způsobem, u sdílnějších informátorů se naopak přešlo přímo k výzkumnému cíli.
Výzkum, který v této chvíli ještě není zdaleka ukončen, si neklade za cíl hlubší průzkum veřejného mínění. Je spíše doplňkem k tématům válečných krizí, které představují nahrávky z tzv. starší vzpomínkové vrstvy. Přesto už v této chvíli bylo u nahraných promluv vysledováno několik společných rysů, především emocionální zabarvení výpovědí projevující se příznakovou intonací, zrychlením tempa řeči (jako znak vzrušení) nebo větším výskytem expresivních jazykových prvků (nevim, proč todle takle ďelá ten blp (= Putin) Štěkeň ST). Mluvčí se mnohdy zamýšlejí nad zbytečností válek obecně (nevjeřil sem temu, že, že v dnešňí dobje ešťe, jako že k nečemu takovému múže dojít. Že bi bili liďi tag blbí nebo hamižňí, nebo já nevím co, že bi se ešťe zabíjeli gvúli jako nes*, ne*, f potstaťe ňičemu jako Hluchov PV), někteří z nich se oprošťují od černobílého pohledu na svět a litují ztrát na obou bojujících stranách (ať uš só to Rusi nebo Ukrajinci, to je jedno. Só to mlaďí liďi fšecko Hluchov PV). Válku na Ukrajině hodnotí jako zbytečnou, hrůznou a nespravedlivou, budí v nich lítost i rozhořčení (a to je liďem mrtvejch! Ďeťích, liďích, chudáci voňi bidlí, gdiš se chťej, dicki ve sklepje ňegde potmňe, bez jídla, bes piťí, no to musí bít strašní teda. To mi je líto Štěkeň ST).
Paralelou k historickým krizovým situacím jsou některé vzpomínané způsoby řešení, k nimž se uchýlili někteří mluvčí nebo jejich známí, když se dozvěděli o vypuknutí rusko-ukrajinské války. Nejčastěji vzpomínají na zásobování, a to potravinami, topným palivem, benzinem, sirkami ap. (ti liďi ti zásobi si ďelali Jindřichův Hradec JH). Promluvy bývají mnohdy zakončeny vyjádřením bezradnosti a nejistoty (tak ťeško říct, co je, co jako lepší, no Hluchov PV; gdoví jak to je vúbedz, já temu nerozumim Štěkeň ST).

Návodné otázky k mladší vzpomínkové vrstvě:
Vzpomínáte si, jak jste se dozvěděl/a o válce na Ukrajině?
Jaká byla tehdy vaše první myšlenka?
Co podle vás zapříčinilo tuto válku?
Myslíte si, že je v ohrožení i naše země?
Přemýšlel/a jste, jak se zachovat, kdyby u nás začala válka? (opatření zbraní, vojenský výcvik, kryt, zásoby, emigrace, …)
Mělo by podle vás do konfliktu zasáhnout NATO?
Měla by podle vás být Ukrajina přijata do NATO, popř. do EU?
Vybavily se vám v souvislosti s touto válkou některé dějinné události, např. okupace Československa v roce 1968?
Jak podle vás tato válka dopadne?
Jak vnímáte Rusko/Ukrajinu? (černobílé vidění světa, národnostní stereotypy)
Co si vybavíte v souvislosti s osobností Vladimira Putina / Volodymyra Zelenského?
Myslíte si, že lidé v ČR jsou nakloněni Rusku, nebo Ukrajině?
Myslíte si, válka na Ukrajině sjednotila západní Evropu?
Do médií se dostávají různé dezinformace ohledně války. Jak se proti nim bráníte?
Čtete internetové diskuze? Jaký na ně máte názor?
Zapojil/a jste se nějak do pomoci Ukrajině?
Jaká je podle vás optimální pomoc ukrajinským uprchlíkům?
Jaký máte názor na přijímání uprchlíků z Ukrajiny v ČR?
Jsou ve vašem okolí nějací uprchlíci z Ukrajiny?
Měli by se podle vás ukrajinští uprchlíci integrovat?
Máte na Ukrajině nějaké příbuzné nebo známé?
Vidíte na sobě nebo na svém okolí nějaký přímý dopad války na Ukrajině?
Myslíte si, že válka na Ukrajině může za inflaci v ČR?

V promluvách jsou nesčetněkrát vzpomínáni příslušníci cizích národů, s nimiž české obyvatelstvo během válečných a jiných krizí přicházelo do styku. Pamětníci zmiňují někdy problematické aspekty soužití s německým obyvatelstvem, též různé příhody s cizími vojáky, zvláště německými a ruskými. Do vyprávění mnohdy prostupují subjektivní hodnocení vlastností, které jsou přisuzovány oněm „cizím“ neboli „druhým“, jindy se vypravěči snaží oprostit se od stereotypního vidění světa a zamýšlet se nad impulzy vedoucími druhou stranu ke konkrétnímu jednání a činům.
Bez ambicí na hlubší průnik do oboru kulturní a sociální antropologie můžeme říci, že ve zvukových záznamech, jež jsme analyzovali, vedle sebe stojí dva názorové tábory. Jednak jsou tu mluvčí, kteří opakovaně upozorňují na agresivitu vrozenou příslušníkům německé národnosti (takovi Ňemci, jak ťito bili, sami vraži, vražďili, gde se dalo Prostějov PV) a na jejich nepřátelství vůči Čechům (Ňemci vodjagživa, vodjagživa nás nenáviďeli Starovičky BV). Oproti těmto ryze negativním soudům tu existuje i uvědomění si, že ne všichni lidé německé národnosti byli špatní, nečestní (mezi Ňemcema taki bəli fšelijakí liďi Soběnov CK). Někteří mluvčí dokonce přiznali dobré vztahy s německým obyvatelstvem (aj s ťema Ňemcama to nebilo tak nejhorši Příbor N) a obdiv k jejich smyslu pro systematičnost a pořádek, např. v souvislosti se zavedením potravinových lístků v době existence Protektorátu Čechy a Morava (no, tak ta prvňí svjetová válka na jídlo bilo húř, jak je, jag bilo v druhí. Ňemci bili machři, voňi to zásobováňí vedli modz dobře, vám řeknu Čučice BI).
Obdobně názorově rozkolísané jsou i výpovědi týkající se ruských vojáků, na které je v mnoha záznamech tematicky zaměřených na 2. světovou válku nahlíženo jako na osvoboditele. Nutno podotknout, že zásluhy Rudé armády byly během období totality místy překrucovány, jak dokládá i ojedinělá vzpomínka zdokumentovaná v době řešení výzkumu (bili prvňí zachránci jako Američaňi, i diš potom se celí léta mluvilo, že Píseg zachráňili Rusové, coš teda pravda taki nebila Písek PI). V očích řady pamětníků splývá obraz ruského vojáka s tím, kdo zemi přinesl mír, místy zaznívá též neochvějná víra v nezlomnost jejich vojska (Rusko žádnó válku neprohrává. To dicki vihrá. Uš tolig váleg bilo a dicki to vihráli. A taki to vihráli /= 2. světovou válku/ Starovičky BV). V roce 1945 byl příchod Rusů očekáván s nadějí v lepší budoucnost (pánenko matko, ale já sem se tak na ti Ruse ťešila teda Ivaň BI), osvoboditelé pak byli radostně vítáni a oslavováni (Rusi diš přijeli, jaká to bila slavnosť, že liďi se stentovali na námňesťi, shrnuli a, a objímali se a… Taková stařenka jedna tam bila, ta se tam libala aji s ňema, tak skákala, bila ráda, že přijeli a že nás s teho néhoršího visvoboďili Prostějov PV). Oslavy však byly někdy vynucené, popř. vyvolané společnými emocemi, aniž by jednotliví aktéři z řad Čechů znali přesný důvod těchto oslav (no, já nevim, proč zme ti Rusi vi*, tak vitali mi vlasňe. Diť mi zme s, je nechťeli, no Hluchov PV). Rusové prý byli nadmíru štědří – s domácím obyvatelstvem se dělili o jídlo a alkoholické nápoje, dokonce i o peníze (tak pjekňe sa teda chovali u nás Mutěnice HO). Na druhou stranu se někteří Rusové neštítili krádeží (zvláště potravin, alkoholu a koní), též jiných zločinů. Téma osvobození evokovala v některých pamětnících strach, neboť se o Rusech šířily všelijaké zvěsti (mi zme z ňih, z ňih mňeli strach Hluchov PV; no a me sme se Rusú bále, že nám budó neco ďelat Ivaň BI). To mělo za následek vytváření provizorních úkrytů pro zásoby, též pro civilisty, zvláště pro ženy. O Rusech se vyprávělo, že se dopouští násilí na ženách (přijeli ťi Rusi, že, a to zme spávali, protože se vikládalo, že znásilňujó ženi a fšecko, tag zme spávali ve sklepje Hluchov PV; s tém malém ďíťetem ju nesli až do mléna, ten je za ďeďinó, vite? Voňi ťi Rusi bili strašní, to nemohl tam nechat aňi to šesťineďel* Syrovice BO). Zvláště dívky a ženy mladšího věku byly ukrývány ve sklepích, hlídány mužskými příbuznými, popř. přesunovány do jiných obcí. Ke znásilnění skutečně docházelo, manželé nebo otcové tomu museli dokonce přihlížet, v případě odporu jim bylo vyhrožováno smrtí (chceli žinki a von se svó ceru nebo manželku bráňíl a probodli je Syrovice BO). Oproti těmto negativním zkušenostem máme evidována vyprávění o zásadových ruských vojácích, kteří se zasadili o bezpečí žen (on zná svoje vojáki, co dokáží, a že on bude okolo sklepa choďit a bude náz hlídat tam Hluchov PV). Vzhledem k časovému odstupu mezi pořízením nahrávek a popisovanými událostmi byly někdy tyto kladné a záporné zkušenosti konfrontovány navzájem (to bili slušňí, skutečňe, ťi Rusi, že snáť to museli bit nejací, nakí druzí, tam negde na tech vrchách, ale ťito bili opravdu dobří Strážovice HO).
Hodnocení jiných národností je v promluvách reflektováno zřídka. Za pozornost stojí např. negativní názor na maďarské zajatce, kteří museli být separováni od zajatců české národnosti (a potem tam byli Maďaři, ae ťi byli oďeleňi od nas. Protože my bysmy se špatňe byli społu słuchali, to by była kref t*, opčaz bježeła. Ja z Maďaroma nechcu ňic mjeť. Ja sem ich poznał v Rusku, jaci su Maďařy. A Rusi teš to poznali, jaci su Maďařy s nami. By było špatňe dopadło Březová OP).
Kromě řady heterostereotypů vázaných na německý a ruský národ se v záznamech objevují též četné úseky vybočující z černobílého rozvržení světa. Jednak je místy dokládána charakternost některých příslušníků německé a ruské národnosti, jednak máme k dispozici naopak i výpovědi o mravních poklescích samotných Čechů. Pamětníci nejednou projevili nelibost vůči těm, kteří se v době okupace spřátelili s Němci a snažili se jim co nejvíce přiblížit, např. nadužíváním němčiny nebo oficiálním přihlášením se k německé národnosti (sedlák se nadnášel, že umí ňemecki, tak s ňema vikladal Starovičky BV; tenkrát se odnárodňilo liďí! Starovičky BV). Mezi Čechy se samozřejmě našli i donašeči, kteří udávali jim nepohodlné osoby jak Němcům, tak později Rusům nebo nositelům komunistické moci. Některé z udaných to stálo majetek, jiné dokonce život.
Z uvedených střípků je zřejmé, že materiál zveřejněný ve zvukovém archivu Veslovech.cz může napomoci hlubšímu pochopení národnostních stereotypů jak skrytých v myslích jednotlivců, tak sdílených v kolektivní paměti. K podrobnějšímu průzkumu fenoménu „my“ a „oni“ témata válečných (a jiných) krizí přímo vybízí, neboť právě v období konfliktů a vnějšího tlaku sílí pocit ohrožení, což vede k vytváření zjednodušených představ a předsudků různého charakteru.

Vyprávění těch, kteří prožili válečné konflikty, jsou často emocionálně vypjatá. Pamětníci se v nich doznávají ke strachu o svůj život i o životy svých blízkých, pocit nejistoty je navíc umocňován zprávami o okolním dění, např. o osudu Lidic a Ležáků (jaja, to bəlo, to bəli krutí, to bəl pár tech mjesícú, to sme se třísli strachem, že, tak hořká bəla obava, že vəpálijó celó obec Jedlí SU; no a jeďiná, jeďiná záchrana naší opce bela ta, že ráno Ňemci museli vo pjeťi hoďinách votahnót. Tag votahl, no, tak tade zústalo fšechno f klido. Jinádž bi to bévala tak Slaťina vodnesla, tak jako Liďice Slatina ZN). V promluvách se z toho důvodu opakují slova jako strach, hrůza, bát se nebo spojení typu to bilo strašné, to bilo hrozné ap.
Očekávali bychom, že pamětníci, z převážné části katolíci, budou ve vypjatých životních okamžicích hledat oporu ve víře, v modlitbách. Tento způsob řešení je však explicitně zmíněn málokdy (no aj sme se modlili Ořechov BI), stejně tak opačný případ, totiž ztráta víry (já nevjeřim na Pána Boha, protože ten nemúže egzistovat, to bi nedopusťil to, co se ďeje Písek PI).
Archiv zvukových nahrávek naopak podává četná svědectví o poněkud praktičtějších aspektech válečné reality. Jedním z dopadů války je nedostatek potravin a vůbec surovin, což vede část obyvatelstva k vytváření zásob (musíme si nakópit, do ví, jak to bude Starovičky BV; to se přetpokládalo, že bude válka, že se bude bojovat a že nebude nafta Hluchov PV). To je paralelou k současnému dění, kdy lidé na jaře r. 2022 vykupovali obchody ve strachu o rozšíření rusko-ukrajinského konfliktu směrem na západ. S tím úzce souvisí další aktuální problém, totiž inflace, které se lze podle některých starších informátorů bránit zajištěním potravinové soběstačnosti zvláště na venkově, tj. pěstováním zeleniny, ovoce a chovem hospodářských zvířat (já dicki řikávám: „Jaňi, aš to, tag budu choďid do opchodu jenom pro sirki jako.“ Tagže brambori, ovoce, zeleňinu, vinó révu, slivovicu, melóni, to máme fšechno svoje jako Hluchov PV).
Nouzi lidé řešili a řeší různými, někdy i méně počestnými způsoby, jako jsou krádeže (já sem choďila tadi ze sósedem krázd brambori Ořechov BI; naši lide ňekeřy byli moc šikovňi a odvažňi, ukradli, co se dało Březová OP) nebo obchodování na černém trhu (tak teš pokradli tam, hłavňe tam se nedało tak moc ukrasť, enem take ty ruzne płatna, to prodavali na košile v mjesťe Březová OP). Strach z krádeží, jichž se dopouštěli během světových válek zejména vojáci, vedl mnohé k vytváření provizorních úkrytů; potraviny spolu s drobným majetkem byly zakopávány do jam, zazdívány nebo maskovány různými způsoby. Příbytky se oproti dřívějšku začaly zamykat, neboť se lidé báli o své jmění i životy (vot tí dobi sem teda vijednala, že se musel zamikad barák Jindřichův Hradec JH).
Únik ze svízelných situací mnozí hledali u rodiny nebo známých, kteří jim napomohli se zásobováním či poskytnutím úkrytu (tak me̬ sme se tam chovale̬ meze̬ sebó kamarácke̬, opravdo̬, držele̬ sme pohromaďe Šumvald OL). Tato soudržnost mezi lidmi je přirozeným, a přitom efektivním způsobem řešení jakýchkoliv krizí.
I v takto tíživých podmínkách (a nebo právě díky nim) hledali lidé východisko v optimistickém přístupu a žertování. Příkladem zlehčení vážné situace je popis ukrývání žen před ruskými vojáky, k němuž mluvčí z Hluchova PV připojila vzpomínku na svou rozhořčenou maminku, pronášenou navíc se smíchem: maminka se pag zlobila, že, že mi zme museli do toho sklepa skrs ti vojáki a že mamince to neřekl, abi se schovala, ale maminka už bila stará, na ňu bi ne*, ňigdo nešel.
Důraz je často kladen na obezřetnost a opatrnost (ale já sem ňešeł krasť, bo ja sem se bał. To ňestało za to, se tady ňechaď zmlaťiť Březová OP), která však může eventuelně přecházet v nevšímavost k cizímu neštěstí, dokonce se může stát jeho příčinou (jenže zase Besedňičtí nebəli takoví troufalí, gdiš jako to nebəlo z jejich vesňice, tak se klukú nefšímali, nechali je bejt Soběnov CK). V jiných vyprávěních vystupují na povrch hrdinské činy, ovšem interpretace některých skutků nemusí být vždy jednoznačná; příkladem je vzpomínka muže totálně nasazeného v Rajchu, z níž nelze odvodit, zda úmysné zpomalování prací v továrně bylo projevem jeho odvahy, nebo pohodlnosti, popř. obojího (co se tíče práce, no tak sme se̬ otahovale̬ vot práce, pravda, votahovale̬ a, a ďelale̬ pomale alebo neďelale̬ ňic. Poko̬ť to šlo. Tak abe̬ nám to de̬cke̬ prošlo. No tak sme to, tak sme to teda ďelale̬, no Šumvald OL).
Starší pamětníci vyjadřovali opakovaně rezignaci (nedalo se ňidz ďelat Strážovice HO; no ale nedalo se celkem ňidz ďelat Březová OP), dokonce i smíření se smrtí (já říkám, víte, komu se má jakou smrťí má sejde, takou sejde Mistrovice UO). V ojedinělých případech zaznělo krajní řešení, jakým je sebevražda (von mňél teť strach, že bude zavřené, tak vzál provas a vobjesil se Nosislav BO) nebo projevy agrese jako důsledek děsivých zážitků z minulosti (srov. vyprávění o mstě na mrtvých Němcích: ze zlosťi, prosťe padl tam kúň a von ho rospáral a tech šest Ňemcú prosťe dal do toho koňa a, a prosťe abe pré jim nebelo chladno. Abi jim nebela zima, tag jih dal, dal do toho, do toho… Voňi skusile dost, ne, vot teh Ňemcú, co jim ďelale, tag von se jim chcel aspoň na, na tech mr*, mrtvéch jako pomsťít Nosislav BO).
Stejně tak je v našem materiálu pouze výjimečně reflektována emigrace jako aktivní způsob řešení krizové situace; z novějších sběrů je to např. vyprávění z Jindřichova Hradce, v němž je vzpomínáno na emigraci souseda a jeho rodiny z komunistického Československa. Naopak výrazně zastoupeným motivem v nahraných projevech bylo získávání informací, pokud možno ze spolehlivých zdrojů, zejména z rádiového vysílání (tak o situaco̬ na frontách, to sme si každé deň… Poslóchale̬ sme, mňele̬ sme rádijo, poslóchale sme rozhlas zahraňičňí Šumvald OL). Žádnou novinkou však nebyly ani poplašné, někdy snad i nepravdivé zprávy, které mezi obyvatelstvem vyvolávaly ještě větší hrůzu a paniku (různí takoví skaski, že je támhle třeba stříleli do, i na ťehotnou ženu Jindřichův Hradec JH).
Sdílení traumatických prožitků s explorátory bylo pro mnohé pamětníky bolestivé; společným rysem těchto promluv jsou názory, že si popisované události nikdo nedovede představit nebo že už nic podobného proživatelé nechtějí zažít (dibich mňela ješče toto jednó prožít, tak uš nechcu bíd na svjeťe Syrovice BO; no, bilo to strašni ve válku, no, co se dá ďelat. Uš je to prič, tak to jenom zustávaji ti spominki. A čovek aňi na to nechce spominat. Dibi se to mňelo ješťe opakovat, tag bi aňi nechťel rači žit, protože to je strašni Prostějov PV). I přes bolestnou zkušenost však mluvčím neschází víra v lepší budoucnost, vyjádřená mj. snahou o obnovu obcí a mezilidských vztahů po skončení krizí.

V této části jsou představeny základní rysy jazyka nahrávek, které byly zpracovávány v průběhu projektu. Upozorňujeme, že nejde o detailní a vyčerpávající výklad; ten by vyžadoval hlubší, tedy i časově náročnější analýzy, s nimiž se počítá do budoucna a jejichž výsledky by měly být publikovány v odborných periodikách.

Nářečí a střídání kódů
Vzhledem k cílům explorátorů z řad dialektologů je očekávatelné, že většina mluvčích zachycených v nahrávkách bude hovořit nějakým teritoriálním dialektem. Zaznamenaná nářečí se přitom nacházejí v různé míře zachovalosti. Některá vyprávění, zvláště ze starší fáze nářečních výzkumů, jsou odrazem tradičních nářečí s relativně pevnou strukturou, jak jsou popsány v Českém jazykovém atlase, zatímco v novějších záznamech jsou zřetelné stopy nivelizace. Přesto i v těchto případech jde o mluvu alespoň do určité míry regionálně zabarvenou.
Zcela výjimečně nahrávky poskytují svědectví o střídání více jazykových kódů, kdy se mluvčí, snad z ostychu před explorátorem „cizincem“, snaží zprvu o spisovný projev, posléze je buď vybídnut explorátorem k přechodu v nářeční kód (A: a po našemu tak to povidajťe. B: No tož ja budu młuvit, jak se mi to da Březová OP), nebo si mluvčí sám uvědomí nenáležitost kódu, a tak na tuto „chybu“ upozorní, posléze dané místo opraví (ale ten se šeredňe zmejlil, zmélil teda řéknem, ten se šeredňe zmélil Jedlí SU). Následně mluvčí na předchozí (polo)spisovný projev naváže projevem nářečním, nebo přinejmenším regionálně zbarveným.

Slovní zásoba
V nahrávkách lze odhalit řadu lexikálních dialektismů z různých tematických okruhů, přičemž některé z nich mají povahu regionalismů (např. ďecko jako stylově neutrální pojmenování dítěte, areál viz ČJA 1-22; ďeďina ‚vesnice‘, ČJA 1-184; hura/húra ‚podstřeší, půda‘, ČJA 1-196), jiné jsou naopak typické jen pro malé nářeční oblasti (např. fašaňk ‚masopust‘, ČJA 2-205; lekvar ‚povidla‘, ČJA 1-140). Někdy mají mluvčí tendenci tato slova osvětlit, aby zajistili jednoznačné porozumění ze strany posluchače, v našem případě explorátora. Jindy zvolí opačnou taktiku – nejprve uvedou výraz spisovný, až poté nářeční (zachráňil ešťe jako deku, tu sem si nechal, a ten chlebňík, jak se říkalo brotsak Kounov RK). V převážné většině případů jsou lexikální dialektismy ponechány bez povšimnutí, mluvčí je totiž berou jako samozřejmou součást své slovní výbavy, popř. si nejsou vůbec vědomi nářečního charakteru těchto výrazů (jde o tzv. neviditelné dialektismy).
Ve slovní zásobě zvláště mužských vypravěčů, kteří byli na vojně nebo se aktivně účastnili bojů během 2. světové války, vystupuje množství výrazů z vojenského slangu (např. ajzrpoňák, dekunk, keťas, lancman, štacioncvacha). Jde majoritně o přejímky z němčiny, které byly českými mluvčími porůznu obměňovány, a to hláskově i slovotvorně. Výběr z nich je představen ve slovníkové části webu, která je průběžně doplňována.

Styl promluv
Pro vyprávění je příznačná ich-forma, kdy je mluvčí hlavní postavou vyprávění a vypravěčem zároveň. Převládá préteritum typické pro vzpomínkové útvary, které místy přechází do prézentu. Tímto zpřítomněním vyprávěného dochází ke gradaci děje (večír sme bili potmňe, seďeli okolo kamen z maminkú a… Jéžiš, najednú se otevřú dveře a takoví tři liďi do téj podlahi a mi sme se hrúzú ďesili Strážovice HO). Prézens je častý i u sloves uvozujících přímou řeč jako povídá, poá, řiká.
Zobecnění stylu promluv starší generace brání četná specifika pramenící z odlišného vypravěčského umu jednotlivých mluvčích. Některé promluvy jsou přehledné, v jiných je tok vyprávění narušován řadou exkurzů, z nichž pak mluvčí marně hledají návrat k hlavní dějové linii. Mluvčí v některých případech na perifernost těchto odboček explicitně upozorňují (no ale toš to je vedlejši Příbor NJ) a aktivně hledají návaznost na hlavní část promluvy (ten konec sem neřekla Hluchov PV).
Promluvy mohou být rozvláčné, nebo naopak strohé, mající charakter dialogu s explorátorem, který klade otázky, dočká se však pouze jednoslovných odpovědí. Slova mohou být spojována ladně, syntakticky přesně, nebo je promluva prosycena syntaktickými nedostatky, vedoucími ke zhoršené srozumitelnosti sdělení.
Pro lepší představu jsme vybrali dvě ukázky – první dokládá strohé, avšak výstižné vyprávění, druhá naopak projev nepřehledný, s řadou nedořečených slov, opakováním a opravováním:

Ukázka 1:
Alebo jeden vihlídl z okna, on bil študent, a enom cúvl a búchlo to do teho okna a hneď bilo po ňem. Nó, mňeli jenom jeho, ona bez muža. Strašní to bilo Strážovice HO

Ukázka 2:
No a tak my sme tam potom bili až do soboty. Je, ča*, desatej, desate b*, ten kompanyje, ta uš, ta, ta, už zasaďili spiš a nas potom f sobotu dopołedne. Ale Rusi, misto co už mjeli bit ot severu, Rusi uš sa hnali na naz od vych*, od zapadu. Zatahovali pořat, pořat, tam był les a my na pokraji toho lesa, dyž jeli. Ale to, to veleňi, to było tag z*, uš v ňepořatku, bo žadny nebježeł, j*, jeden komandovał tak, druhi zas na*, ne, ne, to zaz ne, a tag hele, oňi sami nevjeďeli, co było nejchytřejšiho. Březová OP

V nahrávkách tak lze sledovat různé individuální styly, mj. zálibu mluvčích v určitých slovech, slovních obratech nebo syntaktických konstrukcích.
Znakem mluvených nepřipravených projevů je četné opakování slov i celých slovních sekvencí (např.: a von říkl Kartolické, von říkal každímu Franto, von říkl Kartolické, von mňe povidá: „Franto, ne.“ Ivaň BI; ráno nás vodvezli do špitála, Elizabet špitál, Elizabet špitál, v druhím, to b*, je. A tak tam, f tem Elizabet špitáli, tam sem bil operovanej na tu nohu Bohdalov ZR). Nejde však o specifikum stylu výhradně starších mluvčích, totéž se týká jakéhokoliv spontánního projevu. V promluvách jsou ke zpestření mnohdy využívány přímé, popř. polopřímé věty, někdy i jejich kombinace v těsné blízkosti (říká, „Poťte, přespíme u nás.“ Žena pré je f porodňici Hluchov PV). Mluvčí někdy dokonce mluvu cizích osob imitují změnou tónu a barvy hlasu.
Výjimkou nejsou ani řečnické otázky (no a mi sme mňeli roskas jíd do Vranuvic. No co fčíl? Ivaň BI); charakter řečnických otázek mají i kontaktové věty vysílané směrem k explorátorovi, na které však mluvčí nečeká odpověď (víte, co já sem zažíla strachu? Muža ňigde, taťinek ňigde Ivaň BI).
Zajímavým prvkem promluv starších mluvčích je tendence k verifikaci vlastních slov, tedy jakési potvrzování paměti, která bývá v případě seniorů často spojována s nedokonalostí, zapomínáním (to si furt pamatujo̬ Jesenec PV; bilo nás sto pjet, to si pamatuju Šakvice BV; velmi dobře pamatuju, gdi válka začala, devatenást set štrnást pjetadvacátího července, gdi bila mobilizace Hodějice VY; tam je dovezli, to vim Soběnov CK; ve štvrtek, to si pamatuju jako dnes Hodice JI). Nutno podotknout, že do vyprávění prostupují mnohdy téměř neuvěřitelné detaily, což svědčí o relativně dobré paměti věcí minulých; v námi zkoumaném vzorku to byly zejména přesné roky (nebo i celá data) a jména osob, které se u mužských vypravěčů dotýkaly nástupu na frontu nebo vojnu, válečného zranění, armádního celku, do nějž byli zařazeni, postupu vojska atd. Příkladem takto detailního vyprávění je záznam ze Šumvaldu OL, kde si lze povšimnout snahy mluvčího o vyjádření časové souslednosti jednotlivých životních fází: tak sem nastópil do slo̬žbe̬ f Tróbelicích, gde sem be̬l v roce ťisidz devjet set šesnáct, potom v roce ťisic devjet set sednáct a ťisidz devjet set osnáct sem slóže̬l f Šo̬mvalďe o̬ ňejaké Svobodvé. De̬š skonče̬la válka, v roce ťisidz devjet se osnáct, tak sem doslóže̬l do konce roko̬. No, potom sem šíl dom s téj slo̬žbe̬ a na jaře ťisídz devjet sed devatenáct sem se začál o̬če̬t tesařem. Vzpomínání se někdy neobejde bez potíží; některé reálie, zvláště vlastní jména, se mluvčím vybavují postupně (a přijeli sme… Človjek na to musí spomínad honem, na ti ména. Přijeli sme do Inšpruku Bohdalov ZR). Obzvlášť obtížná k zapamatování jsou etymologicky neprůhledná propria; příkladem je název kopce Kuperk, německy Goldberg (doslovně ‚zlatá hora‘, odtud patrně lidové propojení s ‚drahou horou‘): tag mi sme se zebrali pješki, akorád zvoňilo poledňa a už zme bili na Kup*, na tím… Jak se to menovalo? Kuprhlt*. Herde, jak se to menovalo? Drahá hora se to fčíl říká, ale… Na Kuperku, Kuperk se to menovalo za Rakouska, Kuperk, ano Šakvice BV.
Touha po detailním vyprávění někdy vede k selhání vybavovací schopnosti, což může vyústit k přímému doznání mezerovité paměti (to ja si tak přesňe nepamato̬jo̬ Šumvald OL; nejakej, jak, Jozífek nebo tak nejak se menovál, já uš nevím, jak. Tata to bude vjeďet, jak se menoval Starovičky BV; celej jeden prapor tech kopidlňikú, nebo jak tomu tenkrát řikali Světlá pod Ještědem LI /Hoření Paseky/).
V množství nahrávek jsou zachyceny také zprostředkované vzpomínky, převzaté nejčastěji od rodinných příslušníků (tak sem to slišel, toto já si nepamatuju Hluchov PV; přesňe vám to říct nemúžu, protože uš to je vot toho pomalu šedesát let, co nám to jako malejm ďetem viprávjel Světlá pod Ještědem LI /Hoření Paseky/). Přestože mluvčí popisované události sami nezažili, umí je vyprávět do překvapivých detailů, viz nahrávky z Hořeních Pasek, reprezentující vzpomínky na dědečka bojujícího v prusko-rakousko-italské válce; např.: uš se valili mraki italskího vojska, začali hřmíd ďela, padať ti ďelovi ráni; hlavi, nohi, ruce, vnitřnosťi, kref, hluk, br, řvaňi, nadáfki, prozbi. Meziťim koňe, bu, teda umirající koňe, to řvaňi tech koňi. Do toho ti, ti ráni s ťech pušek. A ti komanda, forvet, forvet po ňemecku.

Cizojazyčné pasáže
Do vyprávění zážitků z fronty prostupují četné cizojazyčné pasáže, a to nejen německé, ale i ruské, italské, maďarské nebo slovenské. Zpravidla jde o jednotlivá slova nebo slovní spojení, tedy o základní fráze, kterým se vojáci přiučili od svých spolubojovníků nebo v zajetí. Jen výjimečně jde o delší sekvence, a to v případech, kdy mluvčí více ovládali cizí jazyk (už řval: „Patalijon, rast rouchn erlaupt, piramide sec am, der kompaní komandanten cu mir!“ Bohdalov ZR; hnali: Skorej, skorej, pochoďi! Kounov RK).
Tyto pasáže jsou užívány ve snaze o oživení vyprávění. Nejčastěji jsou součástí přímých vět, které jsou uvozeny příslušným slovesem (a enom křičeli: „Austrija kaput. Avantí, Austrija kaput.“ Šakvice BV; a ten jeden furd do mňe řval: „Hajl Hitler.“ Příbor NJ; ten přišeł, ale strášňe nadavał: „Sukyňi syňi, sukyňi syňi.“ Březová OP). Méně plní cizojazyčné prvky větněčlenskou funkci v česky formulované větě (a Rusi řikali, ať jim dá lošať, koňe ať jim dají Hluchov PV; no, mi sme uďelali rechst front f tuperajích a zústali sme stát Bohdalov ZR).
Ve snaze o osvětlení těchto částí mluvčí občas připojují překlad do češtiny (povidá: „Ajnunachcik regement ist ajn šénstes regementes in kance arme. Jednavosumdesátej regiment je jeden z nejkrásňejších regimentú f celí armáďe Bohdalov ZR), spíše výjimemečně je nejprve uvedena daná část v češtině, až poté v cizím jazyce (von mo povidá: „Spátki, spátki. Curik, Curik.“ Slatina ZN).
Mluvčí nejednou vzpomínají na jazykovou bariéru mezi nositeli různých jazyků, toto nedorozumění je přitom mohlo přivést i do nesnází. Příkladem jsou vyprávění o ruských vojácích z osvobozenecké armády pochtívajících vodku, kterou si čeští mluvčí mylně vyložili jako vodu. Obdobně je tomu v případě krúžky, která je nářečním pojmenováním pro kovový kroužek, ovšem v ruštině má zcela jiný význam: No, krúšku sem nevjeďela, co je to, to sem hledala f komoře, esi nandu nejak*, z řetáska krúšku, ne? Konečňe sem našla, tož mu ju nesu. „Á, ne, to ne,“ povidá, „ne, ne.“ A oňi miseli… hrnek. Já sem jim nesla železnú krúšku. Nemohli sme se jaksi moc s ňema domluvit, ne? Oňi to ináč menujú a mi taki zas Šakvice BV.

Volyňská čeština
Součástí zvukového archivu jsou i vybrané ukázky z nahrávek, které byly pořízeny s mluvčími z řad potomků tzv. volyňských Čechů – tedy Čechů, kteří odcházeli od 60. let 19. století na severozápadní Ukrajinu, kde zakládali české vesnice.
Východiskem této kolonizace byla zejména oblast severovýchodočeských dialektů, což se v mluvě potomků volyňských Čechů odráží dodnes. V době, kdy Češi odcházeli na Ukrajinu, byly nářeční rysy zastoupeny v mluvě běžných uživatelů jazyka výrazně více, než je tomu dnes. Volyňští Češi, izolovaní od češtiny na území českého národního jazyka, si dokázali tato specifika ve své mluvě udržet déle, jelikož jejich mluva nepodléhala nivelizačním faktorům stejnou měrou jako mluva Čechů žijících v České republice.
Na jejich mluvu ovšem působily majoritní jazyky, s nimiž se jejich čeština interferovala (ukrajinština, ruština, též běloruština a polština, a to ve spisovných i nespisovných varietách).
Obě tendence se projevují na všech úrovních jazyka, tedy v hláskosloví, tvarosloví, slovní zásobě i větné stavbě. Podrobně se o mluvě tzv. volyňských Čechů lze dočíst v odborných publikacích Mluva českých reemigrantů z Ukrajiny (2004) a Čeština na Volyni (2020).

Na tomto místě bychom rádi poděkovali všem spolupracovníkům, kteří se podíleli na budování archivu Veslovech.cz. V prvé řadě to jsou naši předchůdci z dialektologického oddělení, kteří stáli u zrodu AZZNP, též naši současní kolegové, kteří pokračují v budování tohoto archivu dodnes a nebáli se během terénních výzkumů dotazovat na téma krize a rezilience. Děkujeme také všem studentům a dalším externistům, kteří napomohli sběru záznamů a pořizovali přepisy k nim. Velký dík tu náleží zejména Martině Ježové a Markétě Buchtové, které byly do projektu zapojeny jako externí přepisovatelky. Za konzultaci k německým přejímkám a německým replikám děkujeme Stanislavě Spinkové, za konzultaci k obsahu webu a pomoc s korekturami Mileně Šipkové.
Poděkování patří rovněž těm, kteří stáli na druhé straně – v roli mluvčích; ceníme si jejich času, který nám věnovali, a ochoty, s jakou nám nechali nahlédnout do svých životů a myšlenek. Výzkumy by nemohly být realizovány ani bez pomoci řady kontaktních osob v místě, které dialektologickému týmu zajišťovaly setkání s mluvčími a vůbec hladký průběh výzkumů.

Zkratky okresů:
BE Beroun
BK Blansko
BM Brno-město
BN Benešov
BO Brno-venkov
BR Bruntál
BV Břeclav
CB České Budějovice
CK Český Krumlov
CL Česká Lípa
CR Chrudim
CV Chomutov
DC Děčín
DO Domažlice
FM Frýdek-Místek
HB Havlíčkův Brod
HK Hradec Králové
HO Hodonín
CH Cheb
JC Jičín
JE Jeseník
JH Jindřichův Hradec
JI Jihlava
JN Jablonec nad Nisou
KA Karviná
KH Kutná Hora
KL Kladno
KM Kroměříž
KO Kolín
KT Klatovy
KV Karlovy Vary
LB Liberec
LN Louny
LT Litoměřice
MB Mladá Boleslav
ME Mělník
MO Most
NA Náchod
NB Nymburk
NJ Nový Jičín
OL Olomouc
OP Opava
OV Ostrava
PA Pardubice
PB Příbram
PE Pelhřimov
PH Praha hlavní město
PI Písek
PM Plzeň
PR Přerov
PT Prachatice
PV Prostějov
PY Praha-východ
PZ Praha-západ
RA Rakovník
RK Rychnov nad Kněžnou
RO Rokycany
SM Semily
SO Sokolov
ST Strakonice
SU Šumperk
SY Svitavy
TA Tábor
TC Tachov
TP Teplice
TR Třebíč
TU Trutnov
UH Uherské Hradiště
UL Ústí nad Labem
UO Ústí nad Orlicí
VS Vsetín
VY Vyškov
ZL Zlín
ZN Znojmo
ZR Žďár nad Sázavou

Ostatní zkratky:
AZZNP = Archiv zvukových záznamů nářečních promluv
něm. = německy, německý
pol. = polsky, polský
přenes. = přeneseně, přenesený
rus. = rusky, ruský
zkomol. = zkomoleně, zkomolený

ARKHANHELSKA, Alla, Ondřej BLÁHA a CHOLODOVÁ, Uljana, eds. Čeština na Volyni. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2020. ISBN 978-80-88278-62-7.
Český jazykový atlas. Praha: Academia, 1992–2011. ISBN 80-200-0014-3 (1. sv.), ISBN 80-200-0574-9 (2. sv.), ISBN 80-200-0654-0 (3. sv.), ISBN 80-200-0921-3 (4. sv.), ISBN 80-200-1339-3 (5. sv.), ISBN 978-80-200-1967-7 (Dodatky). Aktualizovaná online verze dostupná z: https://cja.ujc.cas.cz/ (PDF), https://cja.ujc.cas.cz/e-cja/ (HTML).
JANČÁKOVÁ, Jana a Pavel JANČÁK. Mluva českých reemigrantů z Ukrajiny. Praha: Karolinum, 2004. ISBN 80-246-0509-0.
Slovník nářečí českého jazyka [online]. Brno: dialektologické oddělení ÚJČ AV ČR, 2016–. Dostupné z: https://sncj.ujc.cas.cz/.
SMATANA, Miloslav a kol. Rozpamätávanie. Prvá svetová vojna jazykom prastarých otcov a materí. Bratislava: Veda, 2015. ISBN 978-80-224-1495-1.