Podcast

Hostkou 5. dílu podcastu Ve slovech je vědecká pracovnice Ústavu pro jazyk český AV ČR Mgr. Michaela Lišková, Ph.D., která se zabývá lexikologií a lexikografií, neologií a neografií a také kulturní a kognitivní lingvistikou. Je členkou hlavní redakce Akademického slovníku současné češtiny, o němž jsme si s ní mimo jiné povídali. Zaměřili jsme se přitom na zpracovávání neologismů neboli nově utvářených jazykových prostředků. Zajímalo nás třeba, jaké neologismy se objevily v souvislosti s rusko-ukrajinským válečným konfliktem, konkrétně pak s osobnostmi prezidentů obou znepřátelených stran nebo s jejich příznivci. Dále jsme se dozvěděli, ve kterých typech textů se takové neologismy nejčastěji vyskytují, jakou mají v komunikaci funkci nebo jestli mají potenciál se v jazyce ustálit.

Hostkou 4. dílu podcastu Ve slovech je vědecká pracovnice Ústavu pro jazyk český AV ČR PhDr. Žaneta Dvořáková, Ph.D., která se zabývá onomastikou – jazykovědnou disciplínou studující vlastní jména. Rozhovor byl zaměřen na jejich proměny v souvislosti s rusko-ukrajinským válečným konfliktem, které se dějí u nás, ale i v zahraničí. Povídali jsme si o tom, která honorifikační, či naopak derusifikační pojmenování se objevují např. v oblasti chrématonym (názvů výrobků) nebo urbanonym (názvů městských veřejných prostranství). Mimo jiné jsme se tedy dozvěděli, jak je to s ukrajinskou, dříve ruskou zmrzlinou, s přejmenováváním ulic, která nesou jména po ruských osobnostech, nebo s návrhem na používání podoby jména Kyjiv místo Kyjev.

Hostem 3. dílu podcastu Ve slovech je vědecký pracovník Historického ústavu AV ČR PhDr. Vojtěch Kessler, Ph.D., který se zabývá vojenskými a sociálními dějinami, česko-německým soužitím nebo otázkou kolektivních identit. Spolupracuje také na budování Databáze dějin všedního dne, jež zahrnuje i jazykově zajímavý materiál. Dozvěděli jsme se, jak stará data lze v databázi najít, jak probíhá sběr dat nových, jakým způsobem se dále zpracovávají a jak s nimi může nakládat odborná i laická veřejnost. Dále jsme si povídali o významu dějin každodennosti neboli dějin „zdola“, k jejichž poznání může posloužit právě i nářeční zvukový archiv zveřejněný na webu veslovech.cz.

Ve 2. díle podcastu Ve slovech se zaměřujeme na obsah nářečních nahrávek, které se týkají krizových situací, zejména válečných. Zajímá nás, jakým způsobem mluvčí na tyto zážitky vzpomínají, co v nich zdůrazňují nebo jak se liší vyprávění mužů a žen. Dozvíte se také, čím mohou být nahrávky přínosné pro další vědní obory. Součástí je i autentická zvuková ukázka kopaničářského nářečí.

F: Milé posluchačky, milí posluchači, vítáme vás u druhého dílu podcastu Ve slovech. Pořadem vás bude provázet má kolegyně Marta Šimečková.

M: A můj kolega Filip Kubeček.

F: V minulém díle jsme hovořili o jazyce nahrávek, které jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Veslovech.cz, zvláště o nářečích. Dnes si tyto unikátní nahrávky přiblížíme trošku jiným způsobem. Budeme se zabývat jejich obsahem.

M: Nahrávky propojuje téma různých krizových situací, zejména těch válečných. Většina vzpomínek staršího data se tak dotýká první a druhé světové války, a to z různého úhlu pohledu – jinak na toto historické období pohlíželi muži, jinak naopak ženy, případně ti, kteří v dané době byli dětmi.

F: Ano, je to přesně tak, jak říkáš. V promluvách mužů ožívají zážitky z fronty – od vojenského odvodu přes zajetí, válečné zranění, ztrátu kamarádů, postupu fronty až po návraty domů. Někteří vojáci velice detailně vzpomínají na putování po cizích zemích a vůbec na veškeré válečné útrapy.

M: K těm patří nejen válečná zranění a nemoci, které trápily vojáky na obou znepřátelených stranách, ale také nedostatek jídla, oblečení nevhodné pro zimní boje nebo obtěžující hmyz. Třeba takové bílé blechy. Někteří mluvčí se přiznali i k různým traumatům, které si z války odnesli. Zachyceno máme třeba vyprávění o vojákovi, který chodil spávat v botách, protože se obával, že by se v případě rychlého vojenského zásahu nestihl obout. Zajímavé je také povídání o náměsíčném vojá kovi nebo o hrozivé kobyle jménem Hrůza. 

Následuje krátká nahrávka, která je ukázkou kopaničářského nářečí. Záznam byl pořízen během terénních výzkumů pro Český jazykový atlas, tedy někdy mezi léty 1964 až 1972. Přesné datum u ní nebylo explorátory poznamenáno. Mluvčím je muž narozený roku 1909.

Nářeční mluvčí: Toš pucovali sme ju, toš kamarádzi mi prišli pomáhac. No ále mi sme si ju téš vivjazali1 a téš sme ju najprv virúbali opaskima, prackámi. Toš kobilisko si viskakovalo, rehotalo a na to prišol tam ten štábňí kapitán. Jój, ten bol jako velitel eskadroni, phí, ten bol nasraní, že takto koňa mi tíráme. Zavre nás, zrovna eskortú nás ňechá zrovna zbalic. No, povedám, toš, že to ináč ňejdze s ňú. No, že on nám to predvedze. „Dobre,“ povedáme. Tak sme ju puscili a von zrovna chicil, kartáče nám zebral a už jako to, vite, že on to idze pucovac, že nám to ukáže, jako sa to pucuje. Jój, kobilisko, vjece, jag bolo puscené, dráb vám ho tu za pleco, ale hnedz mu vitrhlo blúzu aj košelu a ešče ho podvíhla. [smích] Ale jesi sme ju mi virúbali, von ju ešče tuplem virúbal. Povedá: „Tak, ti sviňo.“ Ale mi sme z lesa, pouskakovali sme jako buchi ot té kobili. [smích] A povedám: „To ci patrí,“ keť sa za krčisko chicil. „Šak nás kúše každí dzeň a tebja len ráz za čas.“ No ale. Čo potom? Uš potom, kec prišli sme, kec sme ju vezli podruhá zas k prohlítce, zas k tej, a kec sme povedzeli: „Hrúza.“ – „Éj, bješte s potvorú, uš já ju ňechcem aňi vidzec.“ Uš si ňedá druhé blúze vytrhnúc.

F: Někteří mluvčí dokáží válku popsat barvitým způsobem, a to i v případě zprostředkovaných vzpomínek, tedy takových, které kolují z generace na generaci. Příkladem je vyprávění o prusko-rakouské válce, která se odehrála roku 1866. Jde tak o nejstarší vzpomínaný válečný konflikt zachycený v našem archivu. A jak na válku vzpomínaly ženy?

M: Ženy se musely po odvodu mužů do vojska starat o celé hospodářství. A samozřejmě i o děti a prarodiče, kteří s nimi sdíleli domácnost. Ve spojitosti s válkou je u nich nejčastěji zmiňován nedostatek potravin, postihy za nedodržování dodávek státu a samozřejmě i obava o všechny členy rodiny. Asi nejsilnější jsou vzpomínky na ukrývání se ve sklepeních a v dalších prostorech, zvláště při osvobozování v roce 1945. Lidé museli v krytech setrvávat i několik dní, byli zde často o hladu a v nedýchatelném prostředí, přespávalo se na zemi nebo na provizorních lůžkách, docházelo tu i k domácím porodům. Někteří v úkrytech přišli i o život. 

F: Na pozadí příběhů lze vyčíst všudypřítomný strach, který byl umocňován mimo jiné zprávami o tragédiích, ke kterým došlo v blízkém okolí vypravěčů. Naopak prostorově vzdálenější události zůstávají ve vyprávěních upozaděny, stejně tak dění ve světě a celá politická mašinerie, která stála v pozadí válečného konfliktu. Středobodem nahrávek jsou nitěrné prožitky, pocity a nálady, tedy jakési dějiny popisované zevnitř – pohledem prostých lidí, nikoliv společenských elit.

M: Zvukové záznamy, které měly původně sloužit výhradně k poznání regionální jazykové rozrůzněnosti, lze vnímat i jako ojedinělé dokumenty, na jejichž základě lze rekonstruovat minulost poněkud odlišným způsobem, než jako je tomu v případě tzv. velkých dějin. Vzpomínky lidí, kteří v nich promlouvají, jsou součástí kolektivní paměti a kolektivní identity, obojí je však už nad rámec běžné výzkumné činnosti dialektologů.

F: Ovšem pro takové historiky nebo kulturní antropology mohou mít nahrávky zveřejněné v našem zvukovém archivu jedinečnou hodnotu. Jde o unikátní dokumenty, z nichž nejstarší byly pořízeny v 60. letech minulého století, kdy ještě nedocházelo k soustavnému dokumentování vyprávěných prožitků dějů minulých. Vzhledem k množství zveřejněných nahrávek jde sice o malý střípek, který však i přesto může doplnit naši představu o minulosti. Alespoň v to doufáme.

M: Dokumenty daného charakteru mohou nalézt využití zejména u historiků zabývajících se dějinami každodennosti, případně tzv. malými dějinami nebo, chcete-li, mikrohistorií. Jaký je rozdíl mezi těmito historickými disciplínami? A kdy se začala česká historiografická obec zajímat o dějiny každodennosti? To si řekneme zase příště, v našem podcastu přivítáme i speciálního hosta, a to doktora Vojtěcha Kesslera z Historického ústavu Akademie věd České republiky.

F: Děkujeme za pozornost a budeme se těšit opět na slyšenou.

M = Marta Šimečková
F = Filip Kubeček

V 1. díle podcastu Ve slovech představujeme dialektologii – jazykovědnou disciplínu, která se zabývá studiem dialektů neboli nářečí. Dozvíte se, jak se nářečí zkoumají, čím vším jsou zajímavá, kdo jimi dnes ještě mluví nebo proč je důležité, aby byla dokumentovaná. Zmiňujeme také faktory, jež způsobují postupný zánik dialektů, a aktivity, kterými se lidé v určitých regionech snaží místní tradiční mluvu zachránit.

M: Milé posluchačky, milí posluchači, vítáme vás u prvního dílu podcastu Ve slovech. Pořadem vás bude provázet můj kolega Filip Kubeček.

F: A má kolegyně Marta Šimečková.

M: Na úvod se sluší osvětlit název podcastu. V jednotlivých dílech se budeme zabývat slovy, jejich významy i formou, a také jejich propojováním v delší celky, tedy v promluvy. Středobodem našeho zájmu bude čeština ve své autentické mluvené podobě, nepřikrášlená a přirozená. Slova jsou mocná, dokážou se zarýt hluboko do srdce i něžně pohladit po duši. A samozřejmě mohou vyvolávat nejen emoce, ale také předávat informace různého charakteru. Můžeme tak sdílet své myšlenky, názory, znalosti nebo zkušenosti. A samozřejmě i vzpomínky.

F: To je pravda. Slova jsou základem každého jazyka. Studiem jazyků se zabývá vědní obor zvaný jazykověda neboli lingvistika. Tu pak členíme do různých podoborů, jako je lexikologie, lexikografie, stylistika, pragmatika, sociolingvistika nebo třeba etymologie.

M: Existuje celá řada jazykovědných disciplín. Ale na tu, která je nám nejbližší, jsi, Filipe, zapomněl. Je to dialektologie, která se zabývá nespisovnými jazykovými útvary a poloútvary, zvláště nářečími neboli dialekty. Nářečí dělíme na nářečí sociální, tedy sociolekty, do kterých řadíme argot, slang a profesní mluvu. A pak tu jsou nářečí teritoriální, pro která se obzvlášť v zahraniční literatuře vžily i jednoslovné názvy jako regiolekty, geolekty neboli topolekty.

F: Slovo dialekt je přejímkou ze staré řečtiny. Zde výraz dialektos znamenal mluvu, promluvu. Dialektology tradičně zajímá, jak je jazyk, v našem případě čeština, rozrůzněný areálově. Jinak se totiž mluví v Čechách, jinak na Moravě, jinak ve Slezsku. Nebo spíše mluvilo, dnes je situace poněkud jiná než třeba před padesáti lety.

M: Nářečí se většinou zkoumají u starší generace mluvčích. Tato kategorie není přesně stanovená věkově, v některých pracích o nářečích jsou staršími mluvčími myšleni lidé nad 60 let, v jiných je tato věková hranice posunuta na 65 let, třeba v Českém jazykovém atlase. Proč se většinově zkoumá jazyk této generace?

F: Starší mluvčí jsou totiž oproti těm mladším pokládáni za nositele tradiční vrstvy nářečí, a  jak potvrzují poslední výzkumy, tato skupina lidí skutečně aktivně užívá množství nářečních prvků. Vlivem řady faktorů ale nářečí postupně mizí, za tyto faktory můžeme pokládat třeba vyšší vzdělání mluvčích, zesílenou migraci obyvatelstva nebo vliv médií.

M: Nářečí byla zejména od 20. let minulého století hodnocena jako něco nežádoucího. Byla totiž signifikantním jazykovým jevem, který upozorňoval na regionální příslušnost jejich nositele, a také byla vnímána jako projev projev nevzdělanosti a zastaralosti, a to v kontrastu ke všeobecné modernizaci světa. Z toho důvodu přestala být nářečí užívána jako prostředek každodenní komunikace, jímž do té doby byla zvláště ve venkovském prostředí, a stala se nástrojem komunikace intimní v malém okruhu mluvčích, třeba mezi rodinnými příslušníky nebo blízkými přáteli. Ovšem za předpokladu, že všichni tito členové jsou nářečními mluvčími a mezi sebou užívají totéž nářečí. U mladších generací byla původně stabilní struktura nářečí oslabována, nejrychleji se tato změna dotkla slovní zásoby, mj. v souvislosti s odlišným způsobem života oproti minulosti. Už téměř zcela zanikla slova spjatá s hospodářstvím, třeba názvy pro součásti venkovského vozu nebo koňského postroje. V ohrožení jsou také diferenční hlásky, které nejsou vlastní spisovnému jazyku, např. široké samohlásky v centrálně středomoravských nářečích, labializované á v oblasti Židlochovicka nebo tvrdé a obalované l v některých nářečích východomoravských a slezských.

F: Aha, takže nářečí skutečně zanikají. Jsou v krizi?

M: No, jak se to vezme. O jakémsi zániku, úpadku nebo vymírání nářečí se lze dočíst už v dialektologických pracích minulého století. Třeba Adolf Kellner ve své práci Úvod do dialektologie z roku 1954 uvedl, že „nářečí se už strukturně nerozvíjejí, nýbrž odumírají“. Podobně Jaromír Bělič ve svém Nástinu české dialektologie z roku 1972 hodnotí nářečí jako kategorii přežitkovou; podle Běliče se nářečí začala „nejprve zvolna, postupně však zrychlujícím se tempem rozkládat“. V popularizační knize Život ve slovech, slova v životě, která byla vydána před čtyřmi lety dialektology z Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky, se píše, že „pochybovat o tom, že tradiční nářečí jako svébytné útvary jazyka zanikají, může dnes už jen snílek a staromilec“.

F: A přesto takoví snílci a staromilci dosud existují! V různých oblastech České republiky vidíme snahy o zachování starých nářečí, třeba v centrální Hané, na Slovácku, Valašsku, Slezsku nebo Chodsku.

M: Ano, s nadsázkou můžeme hovořit třeba o takovém hanáckém obrození.

F: Souvisí to s fenoménem regionální identity, v rámci níž je nářečí vnímáno jako součást regionu, jako něco, na co by měli být místní obyvatelé hrdí a co by mělo být uchováno pro příští generace. Dalšími regionálními prvky jsou dále lidové písně, hudba, tanec, regionální literatura, pokrmy atd. V oblastech, které se hlásí k aktivizaci nářečí, vznikají laické nářeční slovníky, učebnice, semináře, dokonce i hudební kapely skládající si vlastní písně v nářečí nebo on-line jazykové kurzy, ve kterých se namísto cizího jazyka můžete naučit třeba hanáčtině. Některé formy aktivizace mohou být poněkud úsměvné, ale pro místní mají velikou hodnotu, a dokonce mohou napomoci zdokumentovat jazykovou situaci v daném místě.

M: A právě dokumentace nářečí je jednou z možností, jak toto nehmotné kulturní dědictví zachovat pro příští generace. Je to i jeden ze základních cílů nás, dialektologů. Teritoriální nářečí dokumentujeme pomocí různých metod. Jednou z nich je i systematické pořizování zvukových záznamů nářečních promluv, převod audiální verze do podoby psané a archivace. Veřejnosti byl dosud zpřístupněn jen malý zlomek nářečních nahrávek, kterými disponuje dialektologické oddělení Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky, sídlící v Brně. Zvukový archiv, který je součástí webových stránek veslovech.cz a který z velké části čerpá z rozsáhlého archivu dialektologického oddělení, je tak vůbec prvním svého druhu u nás. A čím jsou tyto nahrávky výjimečné? 

F: Umožňují totiž poznávat různá nářečí českého jazyka v minulosti i nyní a jsou ukázkou specifické mluvy příslušníků starší generace.

M: Promluvy jsou zajímavé nejen svým jazykem, ale také obsahem. Ve vyprávěních ožívají příběhy jednotlivců, kteří své životy prožili na pozadí historicky vypjatých událostí.

F: O tom si však řekneme více v dalším díle podcastu.

M = Marta Šimečková
F = Filip Kubeček